Architektura je postavený dům či kus města. Vše ostatní jsou „jenom“ řeči o architektuře.

Architektura se nějakým způsobem dotýká téměř všech oblastí lidských činností. Obsáhnout vše není možné, ale důležité je, aby se člověk snažil, aby to, čemu se věnuje, dělal co možná nejlépe (že by „masarykovská drobná práce“?).
 

Největším nebezpečím pro architekta je jeho vlastní ego, mnohdy hraničící s mesianistickými sklony. Proto mnoho architektů vstupuje do politiky nebo do veřejného prostoru a zpravidla si neuvědomí, že už vlastně architekty nejsou. Přestali navrhovat domy, stali se z nich politici.
 

Jak vidí architekta česká společnost, jaký je jeho obraz v českých filmech – nadaný snílek (Paralelní světy, 2001, r. P. Václav), okouzlující bonviván (Světáci, 1969, r. Z. Podskalský st.), mnohdy schopný až všehoschopný (Kam, pánové, kam jdete?, 1987, r. K. Kachyňa), hochštapler (Pasti, pasti pastičky, 1998, r. V. Chytilová). Horší obraz už mají jen právníci…
 

Tento obraz bychom rádi změnili a k tomu jsme si definovali několik pravidel.
 

NAŠE SEDMERO

Profesionalita
> nikdy nekončící a nikdy nenaplněná snaha odvést profesionální výkon je jakousi sumou následujících bodů.
 

Odpovědnost
> vůči klientovi, vůči vlastní profesi a vůči společnosti; odpovědnost je výrazem etiky každého architekta.
 

Důslednost
> v každé fázi či etapě projektu; důslednost bolí, ale bez ní je výsledek polovičatý.
 

Týmová práce
> architektura už dávno není oborem samostatných tvůrců; je výsledkem práce širokého spektra specialistů, pro které je architekt tmelícím a určujícím prvkem.
 

Komunikace
> komunikace je základním nástrojem jakékoliv lidské činnosti, o to víc to platí pro architekturu, která se pohybuje na pomezí různých oborů;
> jazyk je ošemetná věc, kdy hledání „společné řeči“ s klientem, napříč týmem, navenek s ostatními aktéry celého procesu stojí velké úsilí a mnoho času.
 

Pochybování
> pochybování o všem, všech, ale především o sobě; pochybování není nejistota, ale základní pomůcka při hledání optimálního řešení; pochybování je ozdravný proces, stejně jako smysl pro humor – schopnost smát se, ale hlavně se smát sobě.
 

Radost
> radost z navrhování je kořením celého procesu, když o ni architekt přijde, měl by jít dělat něco jiného.