Kde se nacházíme

Stavět
Kde se nacházíme s naší profesí architektů – ve světě, který se rychle mění, krystalizuje do nových vztahů k práci, bydlení, volnému času, městu a krajině.

Naše první a historicky podstatná role je stavět. Neopouštějme ji, ale stavět ještě není architektura, stejně jako architektura není jen estetika, funkce či konstrukce. Je nebezpečné, abychom byli viděni jako specialisté estetiky nebo řešitelé funkcí a techniky stavění. Mnozí z nás se spokojí s touto činností, kterou ale zdaleka nemůžeme nazvat architekturou. Připravují tím jen rychlou ztrátu přítomnosti architekta v procesu stavění a nahrazení jeho činnosti aktéry, kteří budou jen řešit, inženýry, stavebními podniky nebo již dnes počítačovými programy. 
Jestliže se naše role stavět odehrává ve světě architektury a urbanismu, jedné a téže věci, musíme brát architekturu jako základní znak kultury stavění. To znamená tvorby životního prostředí, vnímaného všemi smysly, odpovídající nejen na naše základní potřeby, ale i naše pocity. Cítit, kde jsme, orientovat se, mít světlo, teplo, čerstvý vzduch, soukromí, společenské vztahy, objevit charakter prostorů, prostě žít v hodnotných podmínkách našich potřeb – „cítit se dobře“, jak jednoduše říká Peter Zumthor.

Náš koncept architektonického projektu musí být jasný a silný. Jen tak zdolá komplexnosti norem, předpisů a vztahů. Musíme zůstat v čele týmu, který organizujeme, a bez kterého bychom těžko realizovali to, co chceme v každé situaci obhájit: architekturu. Jsme stratégové, neúnavní vyjednavači, dovedeme přenést naše přesvědčení na ostatní aktéry stavění. Konečná hodnota realizace našeho architektonického projektu je výsledkem dvou dalších aktérů stavebního procesu, kteří nás obklopují, osvíceného investora a zručného řemeslníka. Ale je to architekt, kdo zůstává ve vedoucí roli odpovědnosti tvorby kulturních hodnot životního prostředí. Úvodní věta francouzské komory vyjadřuje naši profesi jasně: „Poslání architekta je účast na všem, co se týká tvorby prostředí, nejpodstatněji pak aktu stavět.“ 

​

Předvídat
Kde se nacházíme v měřítku území, přesněji řečeno územního plánování? Organizování krajiny, města, v rámci všech činností a vývoje naší společnosti. Zde již nemusíme nutně vést a organizovat tým odborníků. Staňme se raději jedním z jeho členů. Zde je naše svobodná role „rušivého prvku“, to znamená filozofie přístupu a myšlení v rámci otevřené konstruktivní kritiky, klást správné otázky a provokovat odpovědi. Zde se také nachází dynamická spolupráce s disciplínami společenských věd, technických a přírodních specifikací, historie, ekonomiky a geografie. 
Řešit a plánovat není dostačující. Možnou odpovědí je více předvídat a použít jiné pohledy na zdánlivě neřešitelné situace.

Příkladem tohoto postupu jsou týmy (i když s velkou převahou architektů) OMA a projekt rozvoje území holandských měst Porýní – Deltametropool nebo studie Portrét zastavění Švýcarska, kde tým autorů tvoří historik Christian Schmid, čtveřice architektů Roger Diener, Jacques Herzog, Marcel Meili a Pierre de Meuron.
Světové hvězdy architektonického nebe nejsou vůbec uzavřeny ve skleněných věžích tvorby, ale potvrzují sílu jiného přístupu než plánování – předvídání, které dovede vycházet z potenciálu „neřešitelných situací“. 

​

Otevírat
Kde se nachází naše úloha k otevření našeho architektonického světa širokému publiku? Je to jedna z činností či povinností, kterou musíme zajistit paralelně s naším profesionálním životem. Založit, podporovat a organizovat ohniska diskuzí, výstav, návštěv, psát a debatovat, spolupracovat s médii, s dalšími disciplínami vázanými na tvorbu životního prostředí. 

V českém prostředí se tato ohniska zapalují v galeriích architektury, sdruženích, spolcích a jednorázových akcích. Při každé návštěvě mě rozsáhlost této činnosti překvapuje. Jen si musíme uvědomit, aby také tato rozsáhlost byla ve správné dimenzi, v měřítku co nejširší veřejnosti, uživatelů životního prostoru. Jsem přesvědčen, že tato rozsáhlá dimenze životního prostředí v sobě nese možnost účasti a spolupráce všech disciplín, které se ho týkají. Nezůstávejme uzavření v architektuře, ale buďme tím prvním článkem k jejímu „otevření“.

V Lausanne vznikla z iniciativy architektů v roce 2016 Nadace kultury stavění, sdružení všech společností architektů, inženýrů, stavebních podniků, galerií a časopisů architektury, archivů moderní architektury a školy architektury EPFL-ENAC (ta se symbolicky jmenuje Fakulta přírodního, architektonického a vystavěného prostředí). Celkem dvacet organizací si dalo za úlohu organizovat poznání kultury stavění pro širokou veřejnost. 
Podobnou roli zde hrají dvě organizace architektů – SIA a FAS. V dobrovolné činnosti jejich členů je úžasná energie a dynamičnost, vždy vycházející z neustálé změny nejaktivnějších členů – nové přicházející generace. Patnáct let jsem se těchto činností ůčastnil.

V Česku tuto úlohu zastupuje Česká komora architektů, které se snad podaří rozšířit dynamiku její současné činnosti.

Na druhé straně otevření architektonického světa musí být vyvažováno existencí hodnotné architektonické kritiky. Ta musí být nositelem pohledu na kulturu stavění a životního prostředí. Kritika neznamená negativní postoj, měla by vycházet z historie, analýzy a kulturního cítění. Nachází se někde mezi „čistou objektivní analýzou a čistou subjektivní kritikou“, kde ale pokora na jedné straně a odvaha na druhé musí udržovat hodnotu kritického přístupu. 

​

Oči, uši, ruce
Tyto úvahy nad úlohou architekta v dnešní společnosti nejsou nic nového. V polovině 16. století oficiálně první francouzský architekt Philibert de l’Orme (1514–1570) definuje architekta – racionálně a pragmaticky popisuje, kdo je dobrý a kdo špatný architekt. Jednoduše ho definuje jako člověka rozumného, který má tři oči, čtyři uši a čtyři nohy.

Jedno oko k objevení a posouzení stávajících staveb v rámci historie. Druhé k objevení přístupu k vlastnímu stavění. Třetí k pohledu do budoucnosti, k předvídání osudu svých staveb v čase, funkci a kritice. 

Čtyři uši k poslechu rad, k poslechu ozvěn svých cest, k poslechu poznání a studií a k poslechu umožňujícího vývoj a poučení.
 

Čtyři ruce jsou nutné k tomu všemu co musí řešit a řídit, co musí předat jak radou, tak příkladem.
 

Navíc křídla na jeho nohou jsou symboly jeho angažovanosti a energie.
 

Takže od zrodu naší profese jsme byli varováni, co nás čeká, ale jak je také důležité zajistit naši roli. 
 

Rád jsem vždy pokládal otázku, kdy si myslíme, že jsme se stali architekty a kdy jimi přestáváme být.

​

​