Jiná architektura je možná

Zájem o společensky angažovanou architektonickou praxi mě zavedl až do brazilského São Paula. Právě zde, v největším městě jižní polokoule s více než dvaceti miliony obyvateli, se na počátku osmdesátých let začali architekti spojovat s chudými obyvateli v boji za právo na důstojné bydlení a právo na město. Začaly vznikat první projekty samosprávné výstavby, která se portugalsky nazývá mutirão autogerido. Slovo „mutirão“ pochází z domorodého jazyka Tupí a označuje kolektivní sebeorganizaci pro vykonání práce, ze které budou mít všichni zúčastnění užitek. „Autogestão“ pak označuje samosprávu, „autogerido“ tedy znamená samosprávný.

Tzv. samosprávná výstavba prošla za poslední dekády vývojem, který úzce souvisel s aktuální politickou a ekonomickou situací v zemi. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se jí dostalo podpory od tehdejší levicové starostky města. Během čtyř let jejího mandátu se začalo stavět na sto různě velkých projektů tohoto typu. 
U těchto projektů jde o to umožnit lidem s nízkými příjmy bydlet blíže městskému centru, aby mohli využívat fungující městské infrastruktury a veřejných služeb. Právě oni jsou totiž vytlačováni na okraj města do monofunkčních sídlišť stavěných vládou nebo do svépomocně stavěných slumů. Dalším důležitý principem je participace, tedy zahrnutí budoucích obyvatel do celého procesu od projektování, přes přípravu a následné řízení výstavby až po práci na stavbě samotné. Architektům náleží spíše role poradců, přesto však mají na podobu projektů velký vliv.

Při terénním výzkumu jsem spolupracovala se skupinou technické asistence Usina (usina-ctah.org.br), která sdružuje architekty a architektky, urbanisty, sociology a sociální pracovníky a pracovnice a klade si za cíl přispívat praktickou činností ke kritice kapitalistického pojetí města a podporovat komunity, které se rozhodnou pro samosprávnou výstavbu. Původně šlo o dobrovolnickou skupinu mladých architektů, která se později etablovala jako nevládní organizace.

Díky mnohaměsíčním pobytům v jejich ateliéru jsem měla možnost seznámit se s výzvami a limity jejich práce. Jako problematická se ukázala moje představa o „opravdové participaci“ při projektování. Architekti disponují technickým věděním a zkušenostmi, které při několika málo sezeních není možné předat komunitě, pro niž pracují. I když architekti z Usiny postupně vyvinuli techniky, jak zpřístupnit postup projektování laikům, stále zůstává mnoho rozhodnutí na specialistech, tedy na těch, kteří rozumí něčemu, čemu většina rozumět nemůže. Jedny od druhých to vzdaluje a může to vést k vzájemné nedůvěře. Architekti často bazírují na určitých řešeních a místní obyvatelé mají zase někdy nereálná očekávání. Pokud architekti přestanou s komunitou otevřeně komunikovat nebo prosadí určité řešení přes její odpor, vede to k pasivitě. Rodiny pak očekávají, že všechna řešení přijdou hotová od architektů, a to i ta, při nichž je participace budoucích obyvatel zásadní. 

​

S podobnými problémy se jistě potýkali i západní průkopníci participace v navrhování jako byli Giancarlo de Carlo, Lucien Kroll, Ralph Erskine a John Habraken. Německý architekt Peter Sulzer píše v knize Architecture and Participation (eds. Peter Blundell Jones, Doina Petrescu, Jeremy Till, Londýn, New York 2005) z vlastní zkušenosti, že „jako architekt musíte na některých věcech trvat – kdybyste diskutovali o všem, zbláznili byste se.“ Rozhodování mezi vyhověním požadavků rodin a ohledem na vlastní znalosti a zkušenosti je jistě nelehké. Pro participativní projektování jednoznačně hovoří fakt, že architekti nejlépe zjistí, co lidé potřebují, když se jich na to zeptají. Nebudou tak vznikat domy pro zprůměrovaného abstraktního člověka, u něhož se berou v potaz pouze základní životní potřeby. Taková výstavba je monotónní a ve svém důsledku nefunguje dobře, jak víme z mnoha našich panelových sídlišť, části současné komerční bytové výstavby a jak je patrné i u brazilské sociální výstavby.  
 

Zajímavý je postoj architektek a architektů z Usiny k formálním kvalitám stavby. Již před lety vyvinuli způsob stavění bytových domů pomocí nosné cihlové konstrukce zpevněné ocelovými schodišťovými věžemi. Ty zaručují snazší a bezpečnější pohyb a přepravu stavebního materiálu po staveništi. V projektu pojmenovaném Paulo Freire ze začátku tisíciletí zase použili ocelovou nosnou konstrukci, která umožnila variabilitu dispozic jednotlivých bytů. Architektky a architekti Usiny odmítají samoúčelné užívání určité architektonické formy nebo technologie – oboje musí sloužit pro zmenšení náročnosti při výstavbě a hlavně pro naplnění potřeb a přání obyvatel, které se týkají zejména co možná největší výměry bytů a ochrany soukromí jednotlivých rodin. 

I když se kvůli současné politické situaci musí samosprávná výstavba v São Paulu potýkat s množstvím překážek, stále vznikají nové projekty. Architektky a architekti z Usiny věnují péči propagaci této myšlenky skrze svůj web a různé prezentace, diskuze a výstavy a to nejen v Brazílii, ale po celém světě. Naposledy se účastnili Trienále architektury v Lisabonu.
 

Činnost Usiny nejspíš není možné považovat za jednoduše přenosný recept na společensky angažovanou praxi. Ukazuje ale, do jakého dobrodružství se pustí architekt, který se začne zajímat o politický a sociální kontext své tvorby a o její využití pro chudší a neprivilegované vrstvy společnosti.

​