Když jsem byl před časem vyzván k účasti na výstavě, nejprve jsem si ji z časových důvodů zakázal. Ale jak vidno, neodolal jsem a píšu… 
 

Cituji z úvodního textu Karolíny Pláškové, vyzývajícího k účasti na výstavě „Drazí architekti…“
 

„Úlohou architektů a urbanistů je artikulovat požadavky společnosti a podrobovat je kritickému pohledu. Mají nástroje, jak ovlivnit vývoj a fungování osídlení a krajiny. S rostoucí komplexností navrhování vystavěného prostředí se však architekti a architektky často omezili na pouhé naplňování normativních, formálních či ekonomických nároků a rezignovali na jejich zpochybňování či vyjadřování se ke společenským otázkám souvisejícím s plánováním měst. Většina architektů a architektek zapomněla na etiku architektonické praxe. Podkopávají tak potenciál navrhování a plánování podílet se na zlepšování veřejného života.“

Jak si vysvětlit tento text? Jako výzvu k takové malé generační vzpouře? Ne že by jí nebylo třeba, zejména v oblasti stavebního práva, urbanismu a krajinářství.

Je ovšem na místě se ptát, zda mají šedesátníci brojit proti tomu, čeho byli sami účastníky. Z pozice architekta staršího, praktikujícího, mírně skeptického, živícího se pouze projekční činností, se pokusím alespoň analyzovat a zaujmout stanovisko k textu Karolíny Pláškové.

Kdo jsou architekti a jakou mají pozici v dnešní společnosti?
 

Architekti byli a jsou „nájemní silou“, prodlouženou rukou investorů, ať už státních či soukromých. Architekti zhmotňovali představy a sny svých chlebodárců (například absolutistických monarchů, církevních hodnostářů i demokraticky zvolených zástupců společnosti).

Existují orgány a organizace, které mají „artikulaci požadavků společnosti“ v popisu své práce. Ať už se jedná o státní či městskou správu (ministerstva, magistráty, útvary hlavních architektů, odbory rozvoje měst, nejrůznější komise atd.) nebo profesní a spolkovou činnost (ČKA, Obec architektů či soukromé instituce typu DOX atd.). Je otázkou, zda výstupy, výsledky těchto orgánů odpovídají duchu doby. Odpověď je nasnadě. Neodpovídají. Neměla by tedy kritika směřovat cíleně a konkrétně na ta místa, která nepodávají adekvátní výkon? A kdo jiný než profesní či spolkový orgán by měl kritiku vést?

Jenže jak to udělat, když architekti nejsou schopni se domluvit sami mezi sebou, neváží si sami sebe navzájem a trochu troufale řeknu, že někteří svou prací škodí společnosti (stejně jako i někteří zástupci ostatních profesí – špatní politici, špatní lékaři, špatní právníci, špatní instalatéři, špatní učitelé, špatní klempíři atd.) Aby někdo mohl „artikulovat požadavky současné společnosti“, musí být víceoborově vzdělaný, musí chtít a musí mít jisté pravomoci a v každém případě to musí být z oficiální pozice.

Kde jsou ti mladí „bojovníci“, když vysoké školy chrlí každý rok 800–900 absolventů architektury. Vždyť to je za pět let docela slušné „vojsko“! Proč vést diskuze na dalších a dalších fórech, když na těch oficiálních, tedy hlavních, se nijak zvlášť nebojuje?

Anebo bojuje a odborná veřejnost to možná ani neví?!

Společnost, která se bojí nazývat věci pravými jmény, vymýšlí a řeší zástupné problémy a čelné představitele této společnosti, kteří jednají vždy mravně, by člověk spočítal na prstech jedné ruky. Tak v této společnosti se objeví průzračně čistá skupina eticky praktikujících architektů? Trochu absurdní představa.

Jak rozumím pojmu „etika architektonické praxe“? (etika = nauka o mravnosti, pravidla mravního chování, mravní zásady, mravouka…) Mravnost tedy sledovat v architektonické praxi ve více rovinách – etika mezi architektem a klientem, etika mezi architekty navzájem, etika mezi architektem a jeho egem.

Abych mohl provozovat architektonickou praxi, musím mít smlouvu na nějakou zakázku. V každé smlouvě jsou obsaženy tři základní náležitosti – předmět zakázky, cena a smluvní termín. Pokračuji s trochou nadsázky.

Pokud bych měl být etický, nemohl bych ve své praxi podepsat dvě třetiny smluv z důvodu nesplnitelných termínů (tzn. neetické chování vůči klientovi). Pokud bych měl být etický, musel bych odmítnout za svůj profesní život více jak polovinu zakázek z důvodu nabízených honorářů (tzn. neetické chování vůči sobě a vůči kolegům architektům). Pokud bych měl být etický, nesnažil bych se rozsah práce co nejvíce přiblížit smluvnímu honoráři, tedy neeticky vůči klientovi. Pokud se budu pohybovat na trhu práce v oboru architektury zcela eticky, budu bez zakázek a budu se tedy chovat neeticky vůči lidem, ke kterým mám závazky a kteří jsou na mně závislí (děti, manželka, kolegové – spolupracovníci, jejich děti a rodiny atd.). Z toho vyplývá, že jako neeticky praktikující architekt, „podkopávám potenciál navrhování a plánování, podílet se na zlepšování veřejného života“.

Ale!!! Za svůj profesní život jsem se zúčastnil mimo jiné tří velkých mezinárodních soutěží s vlastním vkladem u každé cca. 250–350 tis. KČ (když budu hodně přízemní a budu operovat s „korunkami“, lépe by vyznělo, kdybych mluvil o idejích a ideálech). To znamená, že jsme ze svého „vyšetřili“ cca 1 mil. Kč, abychom svými návrhy vyjádřili svůj osobní názor na otázky, týkající se „zlepšování veřejného života“. Takže bychom snad přece mohli získat v této oblasti „plusové body“ jako „odpustky“ za etiku.

Ale dost sarkasmu. Ve svém profesním životě mám to štěstí, že jsem stále obklopen mladými lidmi, takže můj pohled na svět je korigován i jejich pohledem.

Všem, nejen mladým, bych přál raději méně diskuzí a o to více pěkné práce a osvícených investorů. A když už diskuze, tak po práci, se sklenkou vína a s cigaretou (dnes už asi pouze v soukromí, prozatím to jde, ale pouze do 22:00 hod.!!!).

A pozor na neomaleně se šířící „konání dobra“ za každou cenu!

Dělejme dobře svou práci a vyžadujme za ni adekvátní honorář – idealistické zvolání v dnešní době transparentních veřejných zakázek, kdy nejnižší superdumpingová cena bere vše. Všichni ti Michelangelové, Berniniové, Borominiové atd. měli vlastně velké štěstí, že je nezasáhla doba „transparentních výběrových řízení, dávajících rovné podmínky všem“, takže mohli postavit tolik krásy. Jak by to s nimi asi bylo dnes?

Závěrem se pravděpodobně vystavím zdrcující kritice konstatováním, že bezbřehá demokracie je vlastně pro moderní architekturu zadávanou veřejnými zadavateli umrtvující. A že některé povedené stavby jsou opravdu skutečným vítězstvím ducha nad hmotou.

​