Kdo má plánovat město, proč a jak? 
 

Kdo? 
Města jsou vlastně to nejsložitější, co člověk vytvořil. Jsou nositelem civilizace a mají celou řadu ekonomických, společenských, kulturních a politických funkcí. Plánování měst je tudíž velmi odborná záležitost. Naprostou většinu našich měst založili ve středověku odborníci – lokátoři. Již při založení měla města pevně vymezena veřejná prostranství a plochy pro stavby, které bychom dnes řadili do veřejného vybavení. Když v době průmyslové revoluce některá města začala přerůstat do industriálních aglomerací, rozšiřování a přestavbu měst plánovali zeměměřiči a technici se starali o vybavování technickými a dopravními infrastrukturami. Teprve na přelomu 19. a 20. století se začala města zabývat uměleckou stránku svého plánování a staviteli měst se stali architekti. 

Během 20. století se ale postupně ukazuje, že plánování měst není ani jen geometrie ani jen technika ani jen umění. Uspokojivé výsledky nepřinesly ani pokusy předat štafetu plánování sociologům či ekonomům. Proto se ve vyspělých zemích emancipuje profese urbanisty-plánovače měst jako zvláštní „interdisciplína“ přesahující tradiční technickovědné, sociálněvědné a umělecké škatulky. 

Postupně sílí přesvědčení, že na utváření měst mají mít hlavní vliv občané, kteří ve městě žijí. Plánování měst tedy má být především politickou činností – nikoliv ve smyslu partajního politikaření, ale ve smyslu polis občanů, jejichž požadavky na uspořádání města, kvalitu jeho prostředí a zajištění služeb v něm by měly být vstupem a korektivem plánování prováděného k tomu vyškolenými urbanisty – plánovači. 

Drazí architekti, pokud si chcete zachovat svoje současné postavení v oboru urbanismu-plánování, budete se muset naučit v týmu se sociology, demografy, inženýry, ekology a ekonomy uskutečňovat požadavky občanů. A odmítnete předstírání participace píárovými prezentacemi, které jen zakrývají pavučinu vztahů politiků, úředníků a byznysu. 

 

Proč? 
Města užívají a přeměňují velmi různí lidé, s velmi rozdílnými až protichůdnými individuálními či skupinovými zájmy a představami o městě. Pokud těm zájmům, které poškozují zájmy ostatních, nebude nadřazeno to, čemu říkáme veřejný zájem, zřejmě zvítězí ti nejsilnější a ostatní se budou muset přizpůsobit nebo odejít někam jinam. Ale nejen to: prosazení úzkého individuálního anebo skupinového zájmu bez ohledu na kontext může nakonec poškodit i samého nositele. Vyprávět by o tom mohli podnikatelé, kteří si vymohli změnu územního plánu a postavili provozovnu v záplavovém území nebo třetí benzinovou pumpu v řadě u okresní silnice. 

Jenomže kdo tedy má vymezit, co je veřejný zájem? To bylo jednoduché v tradičních společnostech zakotvených v malém prostoru města či vesnice. Tam se domy, pole a fabriky po generace dědily a nebylo zapotřebí nikoho přesvědčovat o potřebě udržitelného rozvoje – tedy předat další generaci co nejlepší dědictví a neznepřátelit si sousedy. Dnešní společnost sítí, globalizovaných kolosů, pro něž jsou státy jako je náš ekonomickými trpaslíky, a developerů ovládajících radnice má s pojmenováním, notabene prosazováním veřejného zájmu ve městě, problém. 
 

Drazí architekti, občané, kteří přestali věřit politikům, očekávají, že urbanisté-plánovači měst budou ti, kdo dokážou „jejich“ veřejný zájem vymezit a prosazovat. A jak tedy mají urbanisté-plánovači veřejný zájem nacházet? Možná by pomohlo, kdybyste se na to, co má plánování města ve veřejném zájmu nejvíc hlídat a prosazovat, podívali očima těch, jejichž hlasu nasloucháme nejméně: dětí, seniorů, matek samoživitelek, nemocných a chudých. Pokud budete takto plánovat, nebudete mít problém rozhodnout, zda je ve veřejném zájmu postavit další tunely a magistrály pro auta nebo raději město plánovat pro lidi, kteří autem nejedou. A už vůbec byste neměli problém vymezit plochy pro školky a školy, komunitní centra, pečovatelské domy a veřejné parky.

 

Jak? 
Plánování má nástroje, které jsou v zásadě dvojího typu. Tam, kde plán očekává, že jeho záměry bude realizovat soukromý investor, použije regulaci, která vymezí hranici mezi tím, co se smí a nesmí. Pokud se ale má v území prosadit konkrétní změna ve veřejném zájmu, tato hranice nestačí: musí nastoupit vynucení formou veřejně prospěšných staveb a opatření, včetně institutu vyvlastnění. Veřejným zájmem tedy je nejen změny umožnit, ale také je prosadit, a to tam, kde je to nejvhodnější. 

Drazí architekti, hledejte co nejpřímější cesty, jak prosadit veřejný zájem v plánování města, který jste nasloucháním občanům nalezli. Namísto nekonečných stesků na zákony, vyhlášky a úředníky se naučte využívat možností, které vám předpisy a instituce nabízejí.

Zbývá ještě pár otázek: Je krása města veřejným zájmem? Pokud ano, může regulace anebo vynucení plánováním zajistit, aby bylo město krásné? Můžeme tedy naplánovat krásu města? To asi ne, ale měli bychom pomocí regulace zabránit ničení krásy města například neúměrnými novostavbami nerespektujícími charakter prostředí, dopravou a vizuálním smogem reklamy. A měli bychom si uvědomit, že péče o krásu města nekončí jeho centrem, ale měla by se týkat i jeho předměstí a sídlišť.

Drazí architekti, pokud se chcete stát urbanisty-plánovači a plánovat města, vesnice či krajinu, nevystačíte s jejich navrhováním, které vás učili ve školních atelierech. Plánování se sice vyjadřuje dvourozměrnými plány a třírozměrnými vizualizacemi či modely, ale má ještě další rozměry. Tím čtvrtým je čas, ve kterém plánování probíhá a plány se uskutečňují. Čas, který je vám vyměřen k tomu, abyste vytvořili plán města, je velmi krátký. Čas, po který budou lidé ve městě pociťovat důsledky vašeho plánování, bude nesrovnatelně delší. A k tomu je tu ještě pátý rozměr: lidé – obyvatelé, investoři, úředníci, politici. V takto pětirozměrném prostoru fungují urbanisté-plánovači a v něm by měli formulovat, chránit a prosazovat veřejný zájem, jehož součástí (snad) je i krása.  

​

​