Všem, kdo věříte v městskou budoucnost
 

Na začátek bych uvedl, že přestože jsem architekt, v současné době se věnuji zejména městskému plánování, hlavně pak ekonomickým vztahům ve městech, tedy urbánní ekonomii. Z tohoto důvodu se můj příspěvek zaměřuje na město jako celek a na ekonomiku, která za fungováním měst stojí.

Kurátorkou této výstavy jsem byl vyzván k polemice. Dovolím si tedy polemizovat se samotnou výzvou k plánované výstavě, na základě které jsem tento text napsal. Hned v prvním odstavci je uvedeno: „S rostoucí komplexností navrhování vystavěného prostředí se však architekti a architektky často omezili na pouhé naplňování normativních, formálních či ekonomických nároků a rezignovali na jejich zpochybňováni či vyjadřováni se ke společenským otázkám souvisejícím s plánováním měst. Většina architektů a architektek zapomněla na etiku architektonické praxe.“ 

Byť to tak asi není myšleno záměrně, podporuje toto sdělení stereotyp o ekonomii, který podle mě v současné době v kontextu architektury všeobecně panuje. Ve chvíli, kdy se mluví o ekonomických požadavcích, myslí se jimi požadavky na snižování nákladů na projekt a sama snaha o jejich snižování je nahlížena jako útok na kvalitu výsledné architektury. Proto pojem ekonomické aspekty nabývá vesměs negativní konotace.

V případě plánování měst mají ale ekonomické aspekty mnohem širší záběr, daleko přesahující pouhé náklady na projekty, a právě na význam ekonomických aspektů v této disciplíně bych chtěl ve své polemice poukázat. Zaměřuji se na tuto konkrétní oblast, protože se domnívám, že momentálně stojí na samém okraji zájmu a to se podepisuje na kvalitě našeho sdíleného městského prostředí.

Zkusme se tedy na ekonomii podívat v širší perspektivě. Pokud bych uvedl jednu z obvyklých definic, tedy že „ekonomie je věda o efektivní alokaci vzácných zdrojů mezi jednotlivá alternativní využití“, ekonomické uspořádávání města, ve smyslu jeho řízení a plánování, neznamená nic jiného, než že se stávajícími zdroji se snažíme město uspořádat tak, aby pro nás bylo co nejvíce efektivní, nebo jinak řečeno účelné. Zde pak přichází na řadu uvést, co jsou v městském plánování zdroje a co to znamená uspořádat město efektivně, protože definice těchto termínů je zásadní pro to, jakého města a jakými prostředky dosáhneme. 

U nás má monopol na řízení a plánování města volená městská samospráva a jejími zdroji jsou jednak rozpočet města, který městská samospráva ve své kompetenci rozděluje mezi preferované aktivity a projekty, ale dále to jsou i nástroje územního plánování, které město má právo (nebo povinnost) na základě národní legislativy používat. Nástroje městského plánování v podstatě jen upravují tržní prostředí – například zvyšováním a snižováním množství zastavitelných ploch upravují nabídku tohoto vzácného statku (obdobně jako národní banka změnou úrokových sazeb upravuje nabídku peněz) a tím podmiňují, jak se budou jednotliví aktéři – domácnosti, firmy, stavebníci – na trhu chovat, tedy kde budou chtít bydlet, kde budou chtít umísťovat svá pracoviště a kde budou chtít stavět. Stálo by taky za poznámku, že v naší zemi mezi nástroji městského plánování zásadně chybí nástroje ekonomické (jako jsou diverzifikované daně z nemovitostí, infrastrukturní poplatky, platby za negativní dopady a další), které v liberální tržní ekonomice fungují výrazně lépe než direktivní nástroje územního plánování, které máme momentálně k dispozici. 

Nyní přichází na řadu efektivita. Domnívám se, že ve městě by měly být zdroje alokovány tak, aby maximálně zvyšovaly kvalitu života městské společnosti jako celku. Jinými slovy, nalézt variantu, kdy součet kvalit života všech obyvatel města dohromady dosahuje nejvyšší úrovně. Toto je v mém pojetí ekonomie, která může z našich měst udělat lepší místa k životu.

Myslím si, že v našem porevolučním plánování měst do značné míry přetrvává stín modernistického extenzivního urbánního rozvoje, který je extrémně náročný na dopravní a další infrastruktury, které jsou velmi nákladné a jsou hrazené z veřejných rozpočtů, a dále na spotřebu energie a zábor půdy. Systém má v tomto směru obrovskou setrvačnost, která je ještě podpořena zakotvením extenzivních principů plánování v normách, vyhláškách a zákonech. V tomto ohledu podle mě uvažujeme stále v zaběhnutých kolejích a nedaří se nám uniknout z hranic dosavadních paradigmat. Za rozvojem města si představujeme stavbu budov a silnic místo toho, abychom viděli růst spokojenosti s městských životem, růst vzdělání a rozvoj lidského potenciálu, které nakonec vedou k lepším pracovním místům, která nám zajistí dlouhodobou prosperitu. Otázky, jestli netvořit ekonomicky efektivnější urbánní struktury a ušetřené peníze investovat do zvyšování kvality života, školství, sociální péče a kultury, nejsou běžné, ale měly by být. Přestože tato problematika extenzivního a intenzivního rozvoje měst mezi architekty rezonuje, je málokdy představena právě v rovině celospolečenských ekonomických dopadů, které přesahují hranice architektonické praxe a které jsou pro další aktéry plánování měst – veřejnou správu, volené orgány nebo občanská sdružení – snáze uchopitelné.

Proto věřím, že se nám v budoucnu podaří více propojit práce architektů, ekonomů, sociálních geografů a dalších, protože bez vzájemné spolupráce nejsme schopni pochopit komplikovanost měst a zajistit jejich budoucí úspěšný rozvoj. Pokud se nám to povede, budeme z toho profitovat všichni.

​

​