Drazí architekti
„Tvořit je málo, ve jménu tvůrčí svobody architekti ztratili relevanci,“ napsal do New York Times Alejandro Aravena, poslední laureát Pritzkerovy ceny. Aravenovu povzdechu rozumím, ale jeho skepsi nesdílím, vážnost oboru jsme neztratili jen sympatiemi pro tvůrčí svobodu. Odpovědnost za účast na vytváření světa, ve kterém máme žít, architekti cítili a cítí. Vědí, že etická funkce architektury, tedy působení fyzické i duchovní kvality prostředí na jejich správce i tvůrce, může a má vést k trvalému vzájemnému kultivování obou pólů tím, že zdokonaluje svět, ve kterém žijí. Že tuto odpovědnost architekti přijímají, potvrzují myšlenky mnoha (i českých) autorů, kteří se otázkou etické funkce architektury zabývali a zabývají. Walter Gropius kdysi hovořil o „završené stavbě“, o stavbě, která se obrací k celému člověku, nejen k estetickému pozorovateli. Karsten Harries připomínal, že „architektura by měla podporovat rozvoj hodnot, které spoluvytváří dobrý život, harmonii bytí“. Dodal, že „architektura, která má dostát své etické a politické funkci, nemůže být němá“. Už Karel Honzík vyzýval architekty, aby působili na zrod a ustavení podmínek, ovlivňujících tvorbu klimatu. Všichni volali po angažovanosti díla i jeho tvůrců, po jejich aktivní roli v životě společnosti. A mnozí architekti to respektují.

Vztah architektů ke společnosti, míru jejich angažovanosti, vyjadřuje především jejich dílo, realizace návrhů. Ale je samozřejmě obsažen i v jejich občanských a odborných aktivitách, v dialogu s veřejností a s jejími představiteli, v publikování názorů, v cílevědomé osvětě. Vracím se znovu k názorům Alejandra Araveny, hlavního kurátora benátského bienále architektury 2016, k postoji tvůrce, který se „stal prototypem nového architekta, aktivisty, bojovníka, vyjednávače, jemuž nejde o design, ale o smysl, jehož klientem je veřejnost a její zájem“. Aravena řekl, že „stavět je obtížné“. Když podle něj „chcete stavět a něčím pohnout, narazíte na spoustu překážek a protichůdných zájmů“. Řekl však také, že „architekti mají možnost vliv překážek mírnit“. To byla jeho benátská výzva k angažovanosti architektů, k dialogu s veřejností a jejími představiteli. 

Britský filozof Zygmunt Bauman konstatoval v knize Individualizovaná společnost, že žijeme v době, která podporuje nezávislost jedince na vžitých skupinových a společenských normách, která nadřazuje osobní zájmy nad zájmy sociálního celku. Veřejná témata – a k těm architektura patří – zůstávají v takové společnosti na okraji zájmu. Máme tedy, spolu s Aravenou, vyzývat jen architekty? Anebo bychom se měli obrátit i na tu druhou stranu, na odbornou a laickou veřejnost a vyzývat ji k účasti, k zájmu o zrod nadčasové a vzrušivé architektury? Protože, má-li dojít k úspěšné proměně prostředí, je nezbytná shoda těch, kteří proměnu připravují s těmi, kteří ho užívají a spravují.

Jeden aktuální příklad takové shody: Schopnost naslouchat ovlivnila porotce Pritzkerovy ceny. Skvělý japonský architekt Shigeru Ban cenu získal v roce 2014 za elegantnost a krásu navrhovaných konstrukcí, ale i za to, že se stejnou invencí navrhoval stavby pro místa postižená katastrofami v Indii, ve Rwandě, na Srí Lance nebo na Haiti. Německému architektovi Frei Ottovi byla cena udělena v březnu 2015, dva týdny po jeho smrti. Byla zdůvodněna obdivem k jeho vizionářským idejím, ale zároveň šlo o poděkování za realizace jeho staveb pro méně šťastné oblasti světa. A už zmíněný mladý chilský architekt Aravena, nositel ceny z roku 2016, navrhuje vedle reprezentativních budov i základní vybavení a byty pro své chudé spoluobčany v Quinta Monroy nebo ve Villa Verde. Ve třech posledních letech se hodnocení odklonilo od někdejšího obdivu k formálně provokujícím solitérům. Zvýšil se respekt k sociálním problémům společnosti a k návrhům a realizacím, které přispívají k důstojnějším, harmonickým podmínkám základního životního prostředí. 

U nás deficit snahy o porozumění a účast zatím trvá. Dialog je skromný, ale nebylo by fér vinit z toho jen architekty, protože jde spíš o důsledek jinam zaměřených nadřazovaných osobních zájmů. A také proto, že ani u nás není málo těch, kteří se účastní konferencí, kteří publikují své názory, kteří cílevědomě napomáhají osvětě, kteří vysvětlují veřejnosti, jaká je role architektury v jejím životě. Kteří zdůrazňují, že architektura je služba, která se musí vypořádat s protichůdnými východisky svých úkolů – s účelnou správou, která dává životu řád, a s intimním charakterem života, který se těžko snáší s neosobní formou. Kteří opakují, že architekturou nejsou jen domy, že je to tvorba klimatu a že je v zájmu rozvoje společnosti takové cíle podporovat.

Je pravděpodobné, že kurátoři výstavy Drazí architekti… očekávají, kromě těchto obecně známých informací, i nějaká osobní stanoviska, doporučení těch, kteří se expozice zúčastní. Mám dvě: Krátce po Listopadu jsem se mohl seznámit s Markku Komonenem, sešli jsme se v Praze, společně s Václavem Havlem jsme ho navštívili i v Helsinkách. Naše debaty se točily okolo rozdílné úrovně prostředí a kultivovanosti společností obou zemí, a i okolo prostředků, které mohou to i ono pozitivně ovlivnit. Markku naznačoval, že naši teoretici a kritici by mohli, kromě závažných vědeckých prací a knižních publikací, výrazněji přispět svojí nabídkou informací a postřehů všem obecně dostupným mediím. Poukazoval na skutečnost, že například finské noviny nevynechají jediný den, aby o designu a architektuře nějakým příspěvkem neinformovaly. To druhé doporučení vychází z mé osobní zkušenosti: Ve druhé polovině šedesátých let došlo v Liberci, kde jsme tehdy působili, k pozoruhodné změně. Primátor Jiří Moulis byl ochoten naslouchat hlasům různých odborníků a odborníci, nejen architekti, byli ochotni své názory sdělit a praxí podepřít. Mohli jsme žádat, protože jsme i nabízeli. Dialog a výsledná proměna nálady vedly ke změně vztahů, k nové vážnosti oboru, k úpravě podmínek a lepším výsledkům naší práce. Tehdejší spokojenost, na kterou rádi vzpomínáme, byla důsledkem shody na cestě k cíli, ochoty k porozumění a především důvěry, vzájemné osobní důvěry obou stran. A angažovanosti. Podmínek, ke kterým vyzývá nejen Alejandro Aravena.

​