Karolína Vránková
1974 • novinářka se zaměřením na architekturu, design a kreativní obory, Praha • Respekt
Drazí architekti,
jsem novinářka, pracuji se slovy a tohle bude úvaha o několika z nich. Jednak o slově NOVINÁŘ. Je to profese, která nemá nejlepší období. A pak o slově JEDNODUŠE, které mě upozornilo na to, jak novinářství zvolna koroduje. A že nejde jenom o fake news a politiku, ale i o kreativní obory, mezi nimi ARCHITEKTURU. Je to ŠKODA. I vaše, drazí architekti.
Nejprve slovo JEDNODUŠE. Objevilo se v krátké zprávě o nové realizaci, kterou každý týden uveřejňuji na stránkách týdeníku Respekt. Tentokrát jsem vybrala malý domek, jednoduchý až zenově. Architekt a jeho manželka měli v plánu takový koncept bydlení nabídnout také dalším lidem, kteří chtějí „žít jednoduše“, jak jsem napsala. Architektovi jsem dala text číst předem, jemu se ale tohle slovní spojení nelíbilo. Proběhly emaily a telefonáty.
Jeho argumenty byly srozumitelné, vyvolávalo to v něm dojem prostomyslnosti nebo hlouposti. Může být, a dalo by se jistě použít řada dalších slov, architekt sám nabídl několik vhodných variant. Protiargument na mé straně byl vlastně jen jeden. Slova jsou moje práce. Ale stojí jedno slovo za konflikt, když existuje tolik jiných?
ARCHITEKTURA je úspěšný obor, což je vidět také v médiích. Referuje se o ní víc než kdy dřív. Nejen o realizacích, architektonická obec je úspěšná v prosazování svých témat, kauzy jako stavební předpisy nebo architektonické soutěže jsou součástí mediální agendy. Architekt je profese vnímaná pozitivně, je to někdo, kdo mění svět k lepšímu.
Také NOVINÁŘ je někdo, kdo má měnit svět k lepšímu, tím, že přináší nezávislé ověřené informace a kritické myšlení. Žurnalistika je ale v krizi. Dosavadní systém fungování médií není v době internetu a sociálních sítí životaschopný, udržitelný ekonomický model pro současnou dobu zatím nevznikl. S ekonomickým úpadkem přichází pokles kvality. Je to patrné i v referování o architektuře a ostatních kreativních oborech. Nezávislé informování se prolíná s reklamou a public relations. V časopisech o bydlení i na internetových serverech o architektuře není jasně rozdělený placený a nezávislý obsah. Kromě toho vnímá hodně tvůrců média jako prostor pro sebepropagaci a sebeprezentaci. A novináři často nedokáží nabídnout dostatečně silnou kritickou reflexi, která by jim v tom zabránila.
Co v téhle situaci může novinář dělat? Mít vlastní informace a vlastní úsudek. Nesnažit se za každou cenu o konsenzus a dobré vztahy. Nedávat číst svůj text předem, a když už to udělá, nenechat do něj zasahovat. Nevzdat se své kompetence, nevzdat se slov. Po téhle úvaze jsem trvala na slově JEDNODUŠE a architekt zrušil publikování.
To je extrémní případ. Určitá forma zasahování a vylepšování je ale docela běžná. Zpravidla přátelsky a často s dobrými úmysly, jako například propagovat architekturu. Ale nedělejte to, slova patří novinářům. Je to jedna z mála příležitostí nechat o architektuře promluvit někoho vně oboru. Někoho, kdo vidí jiné souvislosti a má jiné informace. Někoho, kdo je placen za nezávislost a kritické myšlení.
Nemusí v tom vynikat a nemusí se vždycky trefit, to už je ale jeho odpovědnost. Dejte novinářům důvěru. ARCHITEKTURA vzkvétá, ale budoucnost novinářství nevypadá moc dobře. Co když je to váš poslední spatřený NOVINÁŘ? Neposlechnout si ho by byla ŠKODA.