• Facebook - Grey Circle
  • YouTube - Grey Circle

Projekt „Drazí architekti…“ chce podnítit diskusi o roli architektů a architektek v současné společnosti – jak ji vnímají samotní architekti a architektky, ale i další odborníci zabývající se vystavěným prostředím, sociálními a environmentálními tématy (sociální geografové, urbánní sociologové či antropologové, politologové, umělci, ekonomové, politici ad.). Zhruba dvě stovky českých a slovenských odborníků byly vyzváni, aby reflektovali architektonickou profesi a současný diskurs, popsali svůj přístup k práci apod.  Jakou roli by měli architekti a architektky hrát v současné společnosti? Je jejich úkolem koncentrovat se (pouze) na kvalitu vystavěného prostředí ve smyslu estetiky a technického řešení, nebo by se měli i kriticky vyjadřovat k různým kauzám? O čem se nemluví, ale mluvit by se mělo?


V kontextu globalizace a homogenizace měst se z architektury stal především servis „dodávaný“ na přání klienta (v českém prostředí většinou klienta soukromého), od architektů a architektek se příliš neočekává proaktivní jednání. Často se brání a argumentují, že s rostoucí komplexností navrhování, procesu výstavby budov a plánování měst jim nezbývá nic jiného než se omezit na naplňování norem, formálních a ekonomických požadavků a nemají prostor na zpochybňování zadání či lpění na společenské zodpovědnosti. Architekti a architektky si stěžují na nedostatek prestiže a respektu, na druhou stranu nejsou ochotní převzít zodpovědnost za své jednání. Ale od profese, která má to privilegium a poslání artikulovat a zhmotňovat kolektivní aspirace společnosti, bychom měli vyžadovat ambice vyjadřovat se a reflektovat širší společenská témata (globalizace, migrace, individualizace společnosti, sociální nerovnost, ekonomická krize, odklon od sociálního státu a omezování sociálních práv, uplatňování úsporných opatření apod.).


Samozřejmě existují témata, která jsou součástí agendy české architektonické obce a architekti a architektky za ně lobují, jako např. funkce městského architekta, novela stavebního zákona, tvorba územních plánů a participace obyvatel, vztah architektury a památkové péče. Motivací však bývá spíše obrana samotné profese a stavebního trhu, arogantní potřeba kontroly či slepé následování trendů než veřejné dobro. Mnoho současných výzev, kterým jako společnost čelíme, jsou značnou částí českých architektů a urbanistů opomíjeny. Otázkou je, zda je ignorují záměrně či si jen neuvědomují jejich dopad na architekturu a vývoj měst. Právo na město, demokratické a inkluzivní plánování, privatizace a komodifikace veřejného prostoru, regulace (užívání) veřejného prostoru, gentrifikace, prostorové vyloučení určitých vrstev společnosti (ghettoizace), sociální a nájemní bydlení, marketing a konkurenceschopnost měst, udržitelnost, digitalizace, platformy sdílení – to je náhodný výčet témat, která jsou
v zahraničí běžně předmětem diskusí – mezi architekty a dalšími profesemi – a to nejen na akademické půdě.

 

Architekti na české a slovenské scéně se přizpůsobili systému a málokdy zpochybňují zadání či legislativní změny. I když jsou některé zahraniční trendy infiltrovány do lokálního diskursu a praxe (ač se zpožděním), často se přehlíží jejich již existující kritika. Existuje velmi slabé propojení a sdílení vědomostí mezi architekturou a jinými vědami zabývajícími se analyticky a kriticky městským rozvojem a životem ve městě – jednotlivá témata se řeší samostatně, nezávisle na ostatních disciplínách. Většina formátů pro prezentaci či reflexi architektury a urbanismu je spíše popisná, nezávislá (kritická) scéna přitahuje jen malý okruh posluchačů či čtenářů, kteří většinou nejsou názorovými vůdci. Často ani studenti na školách architektury nejsou podněcováni k samostatnému a kritickému uvažování a zpochybňování zadání – k diskusi. Možná české školy produkují schopné absolventy a absolventky architektury, kteří se dokážou uplatnit i v zahraničí. Zde oceňují především jejich vysokou úroveň dovedností, jako je kreslení a práce s počítačem (tzn. „CAD monkeys“), ale vzdělání v oblasti sociální a architektonické diskuse hodnotí jako izolovanější.


V českém ani slovenském architektonickém diskursu jsem nezaznamenala výraznou diskusi o měnící se roli architekta v současné společnosti. V našem kontextu je profese architekta vnímána většinou poměrně úzce – architektem či architektkou je někdo, kdo navrhuje stavby. Pokud se někdo zabývá teorií, historií, kritikou, publikování či kurátorování architektury, příp. se pohybuje „na hraně architektury“ s přesahem do jiných oborů, většinou má (i sám) problém označit se jako „architekt“. Ne-architekti se naopak většinou zdráhají se k profesi architekta vyjadřovat. Za zajímavý počin lze považovat udělování čestného titulu „Architekt roku“, vypisovaného společností ABF, která „chce touto cenou poukázat na význam a důležitost role architektů ovlivňujících kvalitu života a kulturní rozvoj společnosti“. V prvním ročníku v roce 2014 titul získal Josef Pleskot, v dalších ročnících byl pak titul udělen především za zásluhy v oblasti zprostředkování architektury laické veřejnosti – Adamu Gebrianovi v roce 2015 a Marcele Steinbachové v roce 2016. Za rok 2017 byla za svou práci oceněna Kateřina Šedá, která formálně ani není architektka.


Pokud je základní podstatou architektonické profese opravdu „získat práci“ („to get the job“, jak proklamovali např. Henry Hobson Richardson či Philip Johnson), pak se nemůžeme divit, že architekti přijímají jakékoli zakázky a ekonomickým požadavkům podřizují všechny ostatní aspekty navrhování, které by měly být ve prospěch společnosti. Pokud produkují levnou a nekvalitní architekturu, nemůžou si stěžovat, že jsou finančně podhodnocení a lidé si neváží jejich práce. Architekti by se (nejen) prostřednictvím formování vystavěného prostředí měli především pokoušet o lepší a kvalitnější životní podmínky, pro všechny, bez výjimky. 

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now