Smyslem druhého ročníku projektu „Drazí architekti…“ s tématem etiky architektury není redukovat etiku architektury do roviny dodavatelsko-odběratelských vztahů, ale vzbudit diskusi nad možnostmi architektonické praxe – jakou má moc (utváření prostředí) a kdo má moc nad ní. Jak architekti uvažují při práci na kontroverzních projektech? Jak se rozhodují o volbě klientů či projektů? Jaký mají manévrovací prostor, zodpovědnost a respekt vůči ostatním zainteresovaným aktérům na projektech?
Měla by být architektura (a urbanismus) vizionářská, pokoušet se udávat směr a překonávat tak některé negativní jevy ve společnosti? V období modernismu architekti, urbanisté a další odborníci zapojení do procesu plánování měst sdíleli přesvědčení, že jejich posláním a odpovědností je usilovat o lepší místa k životu. Po selhání modernistického projektu se k takové roli mnoho architektů či urbanistů nehlásí, postmoderní architektura přijala politickou ekonomiku pozdního kapitalismu a zřekla se souvislosti se společenskými problémy. Architektura se tak stala čím dál zřetelněji sociálně a politicky slepou – profese, která měla zpochybňovat status quo, se stala loajálním spolupachatelem ekonomického systému, pohlížející na pozemky a nemovitosti pouze jako na komoditu (více či méně) vhodnou pro ekonomický rozvoj. V drtivé většině popisují architekti současné „manželství“ architektonické praxe s globalizovanou, neoliberální ekonomikou jako nevyhnutelné nebo dokonce žádoucí, přijímají snad i ty nejcyničtější a urbanisticky nejzkorumpovanější zakázky a zřejmě je jim jedno, že svým umem propůjčují krásnou tvář mnohdy ošklivé realitě kapitalistického rozvoje měst. Problémy charakteristické pro neoliberální urbanismus (rostoucí sociální a prostorová nerovnost, praktiky ovládání a vyloučení atd.) se prakticky příliš nikdo nezabývá.
Do jaké míry je architektura obrazem doby/společnosti a do jaké míry by měla usilovat o společensky odpovědnější přístup? Může být architektura (z podstaty) dobrá nebo špatná? Nebo jsou jen dobří či špatní klienti? Je architektura pro špatného klienta špatnou architekturou? Byla by architektura jinou, pokud by byla pro dobrého klienta? Může mít (dobrá) architektura pozitivní vliv na své uživatele? Pokud ano, ospravedlňuje architekty a architektky pracovat pro špatné klienty?
Stanoví-li si někdo etické zásady pro svou praxi (např. odmítat namyšlenou investorskou architekturu, rasistické či diskriminující projekty, spekulativní výstavbu apod.), měl by být považován za lepšího (lépe naplňujícího poslání architektury) či jen etičtějšího architekta? Jak by se architekti a architektky měli postavit k zakázkám „neetické“ architektury? Měli by je přenechat „neetickým“ (horším?) architektům? Jaké východisko je obhajitelné?
Tvorba prostředí (architektura) jako politický akt. Elementy architektury v sobě nesou ideje, agendu. To, jak se utváří prostředí, s sebou vždy přináší politickou dimenzi. Architekti jsou neustále stavěni před rozhodnutí. Tvorba architektury není pouze binárním procesem mezi architektem a klientem (ať už je jím kdokoli), vše je součástí komplexní sítě spojení a interakcí (nejen antropogenních), v konfliktu. Východiskem ze současné situace (rasismus, nerovnost, koncentrace moci…) není ani kolaborace ani odchod, ale rozvrat (narušování zevnitř). Každý postoj je důležitý, protože zabírá místo (occupy space) ve veřejném prostoru (diskursu), stojí v opozici konformním hlasům. Architektonická praxe jako politický akt, nikoli aktivismus.
Etická témata týkající se sociálních a politických přesahů architektury diskutují ve video rozhovorech oslovení výzkumníci a výzkumnice společenských věd s autory projektů, které reprezentují určité dopady spojené s jejich realizací – veřejný prostor jako „nástroj kontroly“, gentrifikace a komodifikace, privatizace a komercializace, depolitizace a manažerizace řízení obce, turistifikace pohraničí či práce v nedemokratických režimech. Jedná se o tyto projekty, aktéry a aktérky:
Quadrio (2014), Praha • Jakub Cigler • Petr Gibas
Náplavka (2018), Praha • Petr Janda • Barbora Bírová
reSITE (od 2012) & Manifesto Market (2018, arch. Nikola Karabcová, Lucie Červená, Elvira Islas), Praha • Martin Barry • Michaela Pixová
Dolní Břežany (od 2002) • Anna Šlapetová • Robert Osman
OC Plzeň Plaza (2007, arch. Viktória Jakubčíková), Plzeň • Jaroslav Dokoupil • Petr Matoušek
Ester (2017), Jeruzalém • Martin Rajniš • Jan Motal
Park Eugena Horvátha (2015), Brno • Zdeněk Sendler • Kateřina Sidiropulu Janků
Stezka v oblacích (2015, arch. Zdeněk Fránek), Dolní Morava • Richard Novák • Stanislav Biler
___
kurátorka: Karolína Plášková
odborná spolupráce: Jan Kristek, Tomáš Hlaváček
kamera: Tomáš Hlaváček, Vít Trunec
střih: Tomáš Hlaváček
architektonické a grafické řešení: David Helešic, Karolína Plášková
překlady: Ondřej Kvapil, Karolína Plášková
titulky: Tereza Kvapilová, Karolína Plášková
produkční spolupráce: Gabriel Kurtis
Projekt vznikl za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Státního fondu kultury České republiky a statutárního města Brna.